PŮJDU KOUSEK S VÁMI

Onehdy jsem byla ve městě, které znám jen z procházek okolo řeky, takže když jsem tam potřebovala vyřídit pár věcí, trochu jsem tápala. Naštěstí jsem potkala milé místní lidi, kteří mi ochotně pomohli. Dvakrát se mi dokonce nabídli: „Pojďte, já půjdu kousek s vámi,“ a pak mi věnovali svůj kousek času, abych nezabloudila – nasměrovali mě k mému cíli.

Dál už jsem trefila sama. Ale ušetřilo mi to spoustu času. A navíc: potkala jsem příjemné lidi a dozvěděla se zajímavé, ba důležité věci.

Tohle mě právě baví a těší na koučinku: chvíli jdeme spolu, abychom Vás přiblížili k cíli. Potkáme se chvíli na společné cestě, abychom prožili příjemné chvíle a předali si, co si předat máme.

Protože, ruku na srdce, dobrý kouč Vás jen neprovází na VAŠÍ cestě, dobrý kouč se od Vás i sám učí.
A to je právě to, co mě na koučování tolik baví :-)

 

 

(Ne)Potřebujete spasit?

Máte někdy pocit, že byste potřebovali spasit a štve vás to?

Uklidněte se – já taky.
Občas taky potřebuju spasit a raděj dělám, že ne.
To, že jsem sama kouč na tom nic nemění. Mohu to sice díky různým technikám zmírnit nebo usměrnit – ale jsem naštěstí taky pořád člověk, jako každý jiný. A my lidi prostě někdy potřebujeme spasit! Ať se nám to líbí nebo ne.

Jenže pocit, že potřebujeme spasit, potřebujeme POMOC v nás vyvolává dost nepříjemnou spojitost se ZÁVISLOSTÍ.

A být závislý není in.

Přitom každý jsme na něčem závislý.
Na cigaretách nebo televizi, na partnerovi, na potřebě pořád něco dělat a ani na chvilku se nezastavit nebo na kanapi po obědě; na jídle nebo sexu; na majetku, alkoholu, na dětech nebo na rodičích, drogách, moci, popularitě, na kávě, na počítači, sociálních sítích, na sportu – doplňte si sami, bez čeho se neobejdete.
Každý máme nějaké slabiny, svá zranitelná místa. Každý potřebujeme v něčem spasit, někde pomoct. Obvykle ten pocit nemáme moc rádi. A přitom nás právě tohle dělá lidmi!

Bojíme se být zranitelní?

Ve skutečnosti je to náš největší strach – ukázat svá zranitelná místa. Potřebujeme mít neustále pocit, že vždycky všechno zvládneme, nepotřebujeme žádnou pomoc nebo oporu, na všechno si stačíme sami? K čemu nám je, tahle závislost na vlastní dokonalosti?

Vadí nám, že jsme zranitelní?

Proto často tvrdě soudíme, když zranitelnost spatříme u druhých? Nebo se jí v lepším případě obloukem vyhneme?

Vezměte si příklad: někdo ve vašem okolí se rozvádí, přišel o práci, majetek nebo je dlouhodobě nezaměstnaný. Jak se na to díváte?

Je váš první pocit pochopení?
Nebo na to máte nějaký NÁZOR?
Máte dojem, že být na jeho místě vy, poradili byste si lépe?

Jste-li spíš ten druhý případ, bude vám myšlenka, že potřebujete POMOCI nejspíš hodně nepříjemná. Měli byste pocit, že jste SELHALI, že jste to NEZVLÁDLI a že tedy ZA NIC NESTOJÍTE. Nebudete nejspíš  mít moc pochopení pro toho, kdo se v takové situaci octne.
Nastavuje vám totiž zrcadlo – až to bolí!

Když kritizujete někoho, kdo spíš potřebuje pomoc, ve vašem postoji se zrcadlí váš (potlačený) postoj k vám samým.

Zkuste se teď zamyslet, jak často nebo kdy naposled jste někoho hodnotili, kritizovali.  Vaše odpověď je indikátorem vašeho vztahu k sobě.

A indikátor vašeho vztahu k sobě je přímým důkazem vaší skutečné úspěšnosti: dokážete se srovnat sám/a  se sebou  a za všech okolností?

Dokážete se cítit úspěšní, i když nejste, dočasně či dlouhodobě, úspěšní podle vnějších měřítek?

Můžeme být spokojení, i když máme hromadu problémů.

To není  můj názor, je to závěr sociálně-psychologických zkoumání. Tedy objektivně a vědecky dokázaný fakt.

Úspěch je především to, jak dokážete žít sami se sebou (a ostatními), navzdory vnějším okolnostem.

Jak si dokážete věřit a jak umíte ocenit sebe (a ostatní), jak si dokážete najít místo na slunci (a dopřát ho druhým), ať se děje co se děje.
V tom je vnitřní klid (a uspokojení).

A má spoustu výhod:

  • nemusíte nikomu nic dokazovat, v první řadě ne sobě
  • rozumíte lidem kolem sebe, líp se s nimi domluvíte
  • lépe se vám dýchá, protože
  • se soustředíte na to, co je pro vás důležité
  • dobře spíte a vaše dny jsou plodnější
  • jste tvořivější, protože vidíte víc možností než překážek
  • po všech stránkách vám sílí zdraví (a to i když chytíte hřipku)
  • víte, proč žijete a žijete pro to

Jestli to jde pořád? Každý den, každou minutu? Jistěže ne.
Jsme lidi!
Potřebujeme být občas zranitelní, potřebujeme si někdy odpočinout od nutkání být bezchybní a dokonalí.
Potřebujeme zažít karamboly. A občas potřebujeme spasit.
Smiřte se s tím, uleví se vám!
Ať jsou vnější okolnosti, jaké chtějí.

 

Tento text i jeho části mohou být šířeny pouze s uvedením plného autorčina jména a aktivního odkazu www.stránek

 

 

 

 

Práce, práce, prááááácé

„Mám firmu a spoustu práce. Nemám skoro na nic čas. Práce mi ho zabere skoro všechen. Přestávám čas vnímat. Doma už skoro nejsem. Práce mě baví, ale vlastně skoro pořád pracuju. Práce mě přestává bavit. Jsem úspěšný/á, ale necítím se happy. Jsem pořád ve stresu. Pořád pracuju a stejně to nikam nevede. Postrádám smysl toho všeho.“

Takhle a podobně mluví workoholici, úspěšní i neúspěšní. Jedni pracují, aby dosáhli úspěchu, druzí pracují, přestože už ho dosáhli. Jedno mají společné – věří, že v ustavičné práci najdou uspokojení, smysl života, klid. Marně. Přicházejí pak překvapení, vykolejení a nespokojení zjištěním, že hledat život skrz práci, práci a nic než práci nějak nedává smysl. Chtěli by ho pořádně žít a cítit a začít u sebe.  Jenže tam právě, zdá se, je ten zakopaný Alík.

Povídala jsem si tuhle s jedním podnikatelem, co byl už nějakou dobu sám – první partnerka se s ním rozvedla, druhá utekla s jiným. Teď už by všechno dělal  úplně jinak, ujišťoval mě i sebe. Poučil se z chyb, dušoval se. Krátce na to se mu splnil sen: potkal hezkou, chytrou a milou ženu, dokonce se slušným hmotným zázemím. Rozsvítil se a naplánoval společnou večeři. Koupil růže a pak napsal omluvný email: má teď zrovna hodně práce a udržovat vztah už nemá čas …

Je rozdíl mezi tím, po čem toužíme a co opravdu chceme. Touhy, pokud jsou reálné, obvykle vyjadřují to, co by mohlo být dobré, fajn a posunout nás dál. Co chceme bývá naopak to, co nám dává největší pocit bezpečí – a to nemusí být, paradoxně, to nejlepší. Pocit bezpečí je totiž ve věcech důvěrně známých – ať jsou dobré nebo ne. Asi jako když se každý večer neodolatelně potřebujete nacpat dorty, i když ciferník váhy prezentuje ponurá čísla. Plný břich sladkého chvilku přinese pocit naplnění, bezpečí, úlevy. Než se dostaví absťák.

Ptala jsem se podnikatele, zda se mu ta žena opravdu líbila.
„Až se mi z ní hlava točila, byla perfektní!“ řekl. „Možná zrovna to mě vyděsilo – žena, kterou jsem si vždycky představoval, byla najednou skutečná. A já zjistil, že se na to necítím!“

„Na co se tedy cítíte?“ zajímala jsem se.
„Asi vás to překvapí, ale dát si večer pivko a usnout u televize,“ svěřil se odevzdaně. „Mám náročnou práci a chtěl bych ženskou, která by to moc neměnila. Už do toho nejdu.“

Život se dá prožít nebo prospat u televize. Nebo zazdít v práci a projíst v dortech. Všechno je otázka volby. Ani kouč do ní nemá co mluvit. Jedině se svolením klienta. A za jeho aktivní spolupráce. Kde je vůle, je i cesta.

Jen vybrat si ji musí každý sám.

 

Text může být šířen pouze nezměněn, v plném rozsahu a s uvedením celého jména autorky i aktivního odkazu

 

 

Úspěch jako hrom

Úspěch, to je ošemetná věc.

Když jsem si před časem, jako pravidelně, rozšiřovala odbornost kouče o koučink úspěchu, celou dobu studia jsem si říkala, že mi něco  úplně nehraje. Něco podstatného mi tam chybělo.

Totiž: úspěch klienta je mezi kouči toužená cílová rovinka a současný trend úspěchu se nijak neliší od obecných  měřítek: slušná práce nebo raděj postavení, slušný příjem (čím slušnější tím lepší), slušný vztah, slušný dům, slušné děti, slušné auto, slušná kočka, slušný pes, slušný křeček, slušná dovolená – obvyklý balíček i s bonusy, nic nového pod sluncem.
Inu, kdo by o to nestál.

V mé praxi už lidé ale dosáhli i na jiné cílové rovinky a byly to občas rovinky na velikých, strmých kopcích a vedly přes hluboká, temná údolí. Napadlo mě, kam bych je podle obecné škály úspěchu zařadila…

Znám třeba někoho, kdo úplně sám vychoval už od plenek tři děti. Nebo někoho, kdo 7 let dnem i nocí pečoval sám o nemocnou manželku. Vím o někom, kdo se úplně sám, vlastní vůlí, definitivně zbavil závislosti na drogách a alkoholu a dneska pomáhá jiným.
Nebo o někom, kdo ještě v děvětaosmdesáti organizuje každý víkend turistický vejšlap pro děti a rodiče, už dvacet let.  A dalšího, kdo adoptoval dvě opuštěné děti…
Mohla bych pokračovat do nekonečna. Určitě byste  taky  věděli pár příkladů přihodit.
A teď mi řekněte: nepřijde vám to jako  ohromný úspěch, všechny ty činy bez diplomů, titulů, postů, mimořádných odměn a zlatých stisků?

Odpověď nechám pro vás otevřenou.
Na úspěchu je totiž  fajn to, že když na to vážně přijde, dá se laťka všelijak posouvat. A stupínků je nekonečně.
Jde jen o to vybrat si ten svůj a vědět, proč.

 

Článek je možno sířit jen v nezměněné, nezkrácené podobě a s uvedením plného autorčina jména i aktivního odkazu.

 

 

 

 

Životabudič

Nejlepší životabudič je podle mě radost, když se něco povede.

No jen si to představte.  Máte třeba ráno vstávat do práce a ani do jednoho se vám nechce. Najednou zazvoní mobil a někdo vám sděluje dobrou zprávu. Něco, co jste si přáli se splnilo! Nebo něco, v co jste ani nedoufali. A což teprve, když je to něco, co vás ani ve snu nenapadlo! O co, že jste v tu ránu bdělí a sršíte energií!

Rázem  vás probrala síla, kterou byste ještě před chvílí v sobě vůbec nehledali. Není to vážně zázrak? Vnímáte ten potenciál? Vidíte před sebou ten obraz netušených možností?

Netvrďte mi, že sotva típnete mobil, blazeovanně se vrátíte k denní  rutině? Jako kouč bych vám rozhodně musela vyčinit. Tomu se říká prošvihnutá šance.
Račte ji popadnout za ofinu a začněte mozkově burácet: sršte zase nápady, které jste odepsali, plánujte, na co jste si už netroufali, oprašujte, co vám známí zdrbali. A všechno si to pěkně pište! Abyste nezapomněli. Ty nejlepší věci vznikají z náhlých  „bláznivých“ nápadů. Kde by bez nich dneska  lidstvo bylo?  Na začátku podle mě nebylo slovo, ale úžasný, bláznivý nápad. A přišel na vlně nadšení – toho životabudiče, co občas probleskne vaším životem. Když nad tím budete moc dlouho dumat, přestanete si být jisti, jestli to ostré světlo, co tak projasnilo vaše vědomí, nebyl jenom klam.

A to by vážně mohla být škoda!

 

Text může být šířen jen v nezkrácené, nezměněné podobě a s uvedením plného autorčina jména a odkazu na tyto stránky.

 

 

 

 

Není kouč jako kouč

Kouč je dobrá věc. Vážně. Sama mám kouče. A je to moc prima. Možná vás teď napadne něco o kovářově kobyle a ševcově ženě, ale mně to přijde logické a ohromně mi to zpříjemňuje život.

Vídáme se pravidelně, zpravidla jednou týdně. Probereme nejdůležitější a najdeme společně optimální řešení – nebo optimální kroky k tomu řešení. Zkrátka kouč jak má být.  Tedy koučka. Ale je ještě něco víc. Má cit pro věc.  Je to kouč – přirozený talent. Zrovna nedávno jsem jí složila hluboko míněný kompliment. Zkusila jsem totiž jinou koučku. Odbornost – prima, provedení – jak to říci? Přišlo mi to jako když hodíte dvacku do automatu: trochu to zachrčí, pak vypadne kelímek, do něj se vylije bílá tekutina zleva, pak hnědá zprava a na konci máte kapučíno. S trochu divnou příchutí, ale rozhodně kapučíno!
Ne, nechci zpochybňovat kolegy. Naopak! Mám známého, který je hodně na cestách a na kapučíno z automatu nedá dopustit.
Mít kouče je vážně dobrá věc.
Vybírejte si ho tak, aby vám vaše kapučíno chutnalo, jak to máte rádi.
Já ho třeba piju málokdy, ale když si ho dám, tak to chci se vším všudy – atmosféra, pohoda a vnímat hřejivou chuť i vůni.  Vychutnat si to a nechat na sebe působit.  Cítit a užít si to.  Přicházejí mi pak skvělé nápady. Prostě zážitek, který obratem nezapomenu.
Účelově zhltnout kafe z kelímku ve mně dlouho nic nezanechá. Než  totiž dojdu od automatu k autu, už nevím, že jsem něco pila.

A ještě něco: nepijte kapučíno, když víte, že vás po něm pálí žáha nebo vás rozbolí hlava. Radši si dejte třeba čaj. Hlavně když se při tom budete cítit dobře. A ještě dlouho potom!

Text může být šířen pouze v nezměněné a nezkrácené podobě, s uvedením plného autorčina jména a aktivního odkazu.

Nicnedělání

Kouč je pojem spojovaný s činností. Kouč má motivovat a povzbuzovat k akci. Tak nějak jsme v poslední době všichni pořád nastavení na AKCI  a  na VÝKON. Už jsme z toho občas celí nesví. Přetažení, unavení, vysátí. A přesto se pokaždé znovu vrháme do akce, abychom právě tyhle pocity přehlušili. KONAT je totiž v našem společenském podnebí přijatelnější, než nedělat nic, zdá se.
Chyba!

Dneska jsem chtěla pracovat na přípravě přednášky – měla jsem sedět za PC, dumat a psát. Venku ale hřálo nádherně slunce, pes a kocouři se slunili na zápraží, tak jsem si k nim přisedla. Nastavila jsem slunci vybledlý nos, jen tak opřená o zeď. Starší kocour hned obsadil můj klín a pes nohu. Na chvíli se všude rozhostilo boží ticho. Jen kocouři předli a ptáci cvrlikali. Bylo mi blaze.
Všude ticho, v hlavě taky. Vzácný to okamžik. Dokonalý.  Jenom nasávat a vychutnávat. Nebylo třeba nikam jít, nikam volat, nic řešit, nic dělat. Jenom – BÝT. Nádherných, požehnaných 28 minut.
Pak v sousedství začali po polední pauze zase opravovat střechu a v pracovně mi zazvonil telefon. Svět se začal znovu točit. A já, osvěžená půlhodinkou nicnedělání, jsem zase sedla k PC a sršela nápady.

Ať žije nicnedělání!

Text může být šířen pouze v nezkrácené, neupravené podobě, s uvedením plného autorčina jména a aktivního odkazu

 

 

 

 

Valentýn

„Já bych to zrušila“, nechala se slyšet známá ohledně Valentýna. Já tedy ne. Vím, že v Česku je to svátek dost nový a co je nové, nebývá oblíbené. Ale Valentýn?! Je to svátek lásky, ne oslava Říjnové revoluce!

Odmyslím-li dárečky ve stylu růžových prasátek se srdíčkovou mašličkou  a nápise „I love you“ pod bradou, připadá mi to jako vysloveně pozitivní, milý důvod k oslavě. Já aspoň slavím. Dokonce jsem přesunula sousední datum svých narozenin na Valentýna, protože mi přijde fajnovější slavit lásku než to, že jsem zas o rok starší.  A rozesílám vždy hromady srdíčkových sms-ek,  protože ty mám k narozeninám vždy zdarma a kdy má člověk tak úžasné alibi, aby mohl bez tázavých pohledů veřejně vyhlásit: mám tě ráda a jsi důležitá/ý v mém životě? Posílám ty sms-ky totiž i svým kamarádkám a dceři a tetě a sousedce … jojo, těm zvlášť je posílám. A každý rok mi přijde stejná hromada nadšených odpovědí a mezi nimi nikdy nechybí několik doznání, že přání k Valentýnovi dostala některá z nich vlastně poprvé vživotě. No není to nádhera, ten proud lásky a radosti?
Za všechny peníze!

 

Prima frustrace

Nedá se nic dělat, kouč-nekouč, někdy jsem taky pořádně v nervu. Napadají mě pak takové ty myšlenky: proč je to takhle a ne jinak, proč to nemůže jít jednoduše, když vpodstatě všechno jednoduché je. Proč to lidi (ti oškliví, zlobiví ONI) dělají tak složité. Uvíznu pak v náladě, kdy jsem jaksepatří frustrovaná a jsem klidně ochotná připustit, že se z toho už asi nikdy nevyhrabu. Pocit bezmoci mě pěvně svírá v objetí a úplně se v něm utápím. Asi se mi to moc líbí, protože kdybych se jen trochu zklidnila a rozhlédla, všude kolem je spousta vlídných písečných mělčin, na které bych se, kdybych se v tom tak masochisticky nerochnila, mohla bez problému dostat. Jen pár temp – a jsem tam. Nebo ještě lépe: kdybych přestala panicky šlapat vodu a oddala se proudu – však by mě tam donesl. Jenže já mám pocit, že čím víc se topím, tím víc se musím snažit. Přece to MUSÍM NĚJAK VYŘEŠIT!

Připomíná mi to příhodu mé kamarádky s „postiženou“ dcerou. Postiženou v uvozovkách, protože ta mladá dáma nás nejednou donutila k vážnému zamyšlení, kdo je tu vlastně opravdu ten „postižený“. Třeba právě tenkrát, když plavala s mamkou – mou kamarádkou – v jižním moři a kamarádka dostala křeč do nohy. Zpanikařila a začala sebou šíleně plácat – už se viděla na hlubokém dně – když její „postižená“ dcera zvolala: „Mami, přestaň plavat! Hele,“ předvedla se relax položená na vodní hladině, „voda tě ponese!“

Podle kamarádky jí dcera nejspíš zachránila život.
A pak že postižená?! Není naším největším postižením právě strach, že nás „to neusnese“ a pak kolem sebe plácáme jak umanutí?

A tak jsem k dnešnímu dni dospěla zase k jedné drobné-hluboké moudrosti a jsem, sečteno a podtrženo, svojí frustraci vlastně vděčná. Ukázala mi prima cestu. Paráda, jak i vysloveně blbé momenty se nakonec dají prožít pěkně!

 

Text může být použit jen v nezměněné a nezkrácené podobě, s uvedením plného autorčina jména a aktivního odkazu

 

 

Ažpaky a rok 2014

Konečně se něco hnulo. Tedy pokud jde o mě ano. Ne že by se minulý rok nic nedělo, naopak toho bylo docela hodně. Ale to, co jsem opravdu nejvíc potřebovala – ne a ne. Říká se, že vždycky dostanete přesně to, co potřebujete. Z toho soudím, že to, co jsem si myslela, že nejvíc potřebuji, jsem vlastně nepotřebovala. A jelikož jsem se bez toho, ráda nebo ne, nakonec obešla, asi to bude pravda.

To je docela zajímavé poznání. Protože většinou si spíš vnitřně hubuju za prokrastinování = odkládání věcí na potom: až pak. Čím více odkládám, tím výše se pak tyčí pohoří Ažpak.

Ale to, o čem píšu, bylo naopak – opravdu jsem to chtěla udělat/vyřešit/splnit: HNED! A pak to přišlo: nepřišlo to. Prostě to nešlo. Ať jsem dělala, co chtěla. Ažpaky v mé hlavě rostly a pocit viny s nimi. Nebylo mi s nimi vůbec dobře. Ale co se dalo dělat. Když to nešlo, nešlo to. Musela jsem se s tím smířit. Nerada až do chvíle, kdy jsem to přijala. Uplatnila jsem na sobě techniky, které znám a když mi nepomohly prolomit stěnu nehybnosti, aspoň mi pomohly přijmout věci takové, jaké jsou. Vklidu. A pohodě.

Až do úplného konce 2013 jsem tuhle moudrost trénovala. A mezi tím dělala jiné věci – které bych jinak nedělala.
Uvědomila jsem si, že Zákon Vyrovnání, který bdí nad tím, aby všechno bylo v rovnováze – právě když já sama nebdím – pracuje stoprocentně spolehlivě. Přijala jsem to s pokorou a začala si užívat toho, co bych jinak nedělala. A přestat tlačit na to, co jsem tolik dělat chtěla. Ještě nebyl ten pravý čas. Zatím jsem byla sotva „al dente“ – na skus. Jako italské špagety, které se podávají lehounce nedovařené, aby jejich chuť i výživnost byla maximální.
Udělala, vyřešila a splnila jsem spoustu jiných věcí, které by jinak byly asi spíš dole na žebříčku mých priorit. Posunula jsem je výše a ty, které jsem si myslela, že hoří a jsou ty jediné správné, jsem zatím dala na jejich místo. A překvapivě – neumřela jsem! Bylo mi dobře!

Moje Ažpaky se proměnily z nedostupně vysokých, ledových a nevlídných strží v úchvatná oblá pohoří s údolími, jezery a potoky – a já se mohla pokochat jejich krásou; se svými blízkými, s tichem v sobě, s přírodou.
Někdy prostě platí, že práce nemá nožičky a neuteče.
A že příležitosti, které mi proklouznou mezi prsty, nejsou ty úplně pravé. Když se na to chvíli posadím a rozhlédnu se, uvidím další a další.
Jak říkával můj dědeček: když člověk chvátá, má si sednout.
Moudrý pán, můj dědeček.
Poseděla jsem občas v roce 2013 a vida: rok 2014 se rozjel jako po másle!

text může být šířen pouze v nezkrácené a neupravené formě a s připojením autorčina jména i aktivního odkazu